sobota 4. června 2011

Rob Roy Glacier



Brození řek je na NZ celkem běžná záležitost. Většina nemá stálé koryto a mění svůj tok po každém větším dešti. To znamená, že mosty by musely být velmi široké a vysoké a na to asi ani tady nemají finance. Dokonce na nejznámějším great walku – Milford Sound, mosty přes řeky schválně odstranili, tudíž není vzácností brodit zde třeba celý den po pás ve vodě. V kanceláři DOC jsme si našli informační brožuru o technice správného brození řek a pár dalších o přežití v přírodě. Dověděli jsme se plno zajímavých věcí. Například, že „do buše (volné přírody) je dobré jít s někým, kdo už tam byl.“ Nebo: „když se začnou dít věci špatně, je dobré vědět co dělat.“ A když je člověku zima, nemá se hýbat, ale postavit úkryt a vyhledat pomoc. O brození jsme se dozvěděli, že je dobré brodit ve třech a více lidech, neustále se všemi komunikovat, a když už se má brodit jeden, má si vzít dlouhý klacek na podpírání. Vzhledem k tomu, že nám informace přišly dost neinformativní (neboli k ničemu), začali jsme pojímat podezření, zda vůbec informace podávané DOCákama mají nějakou váhu. Značně nás také zarazili veškeré obrázky správně se brodících kiváků. Naše představa byla, že se vyslečeme z kalhot, batoh si dáme na hlavu a v sandálech přejdeme, abychom měli suché pohorky. Ale kdepak. Pohorky pěkně na nohách a batoh na břiše. To abychom si neobouchali nohy o šutry a batoh mohli použít jako plovák v případě, že bychom si chtěli v řece zaplavat. Zkrátka námi zažité pravidlo z turistických oddílů, že suché boty jsou základ, tady neplatí. Neznají tady ani naše pláštěnky na batohy, místo toho mají všichni v batohu velký pytel z pevného igelitu a v něm všechny věci. Jak jsme později viděli, rangeři si ani pohorky nesuší, nechají je mokré před chatou a další den je nabouvají mokré :-(

 3.3 2011 jsme spali na parkovišti – výchozím bodu k trasám West Matukituki Valley, Rob Roy Glacier a dalším. Přesto, že se na parkoviště jede asi 40km po štěrkové cestě plné hlubokých brodů, spalo společně s námi na tomto místě dalších 20 aut. Cestou jsme potkali u brodů části aut, jako třeba SPZ-ku, blatník, různé plasty apod. Inu, ne každý překonal brody bez úhony. 

Jeden z bezpečnějších brodů, které jsme překonali :-)

 Večer hrozně foukalo a naši soudedé (Izraelci), kteří měli malé auto – nevhodné ke spaní uvnitř – se snažili asi 4 hodiny postavit stan. Jejich stan nejenže stál zřejmě pár šušňů, ale ještě byl z předešlých dnů celý mokrý a jednu tyčku měl zlomenou. Nakonec se jim nepodařilo ho vztyčit. Začal mocně foukat vítr a stan málem odletěl i s autem. Slečna se rozplakala a zamkla se v autě…chlapcovi jsme alespoň uvařili čaj :-) Téměř už za tmy jsme poprvé na NZ spatřili papouška Kea. Zvědavě obhlížel auta a hledal dobroty :-). V noci mělo foukat hodně, a tak jsme si dali záležet, abychom orientovali auto čelem ku směru větru a ne bokem. Nakonec foukalo tak mocně, že vítr houpal autem nahoru a dolu i přes jeho ideální prostorovou konfiguraci a aerodynamický tvar. :-) Probuzení bylo ale s velkolepým výhledem na okolní hory se skalnatými vrcholky poprášenými sněhem. Asi poprvé na nás dýchla atmosféra z Pána Prstenů. 


Ráno dle předpovědi přestávalo pršet, ale rozhodně nepřestávalo foukat a další dny mělo pršet takřka neustále. Proto jsme se nakonec rozhodli jít jen na jednodenní výlet – Rob Roy Glacier. Sestavili jsme sváču a zbalili do batůžku gumáky (pohorky jsme nechtěli mít mokré i přes zdejší zvyklost) – připraveni brodit řeku – protože jak nám řekli v Info centru první most strhla velká voda.
Izraelci vyrazili před námi. Po deseti minutách jsme Izraelce potkali – vracející se – že prý podmínky jsou nepříznivé. Říkali jsme si, že asi ta řeka se nedá přebrodit a že tedy i my se možná budeme muset vracet. Když jsme došli k inkriminovanému místu – zjistili jsme, že „řeka“ je potok a že „most“ je lávka a tok jsme přeskočili :-) 

Onen most, jež spláchla voda...

Izraelci se tedy zřejmě zalekli následujícího zavěšeného mostu… Ten byl skutečně vysoko nad rozbouřenou řekou a dost se houpal.

Tak tuhle řeku bychom brodit nechtěli... A víte proč má voda takovou našedlou barvu?

Na vyhlídku Rob Roy Glacier jsme vyběhli za dvě hodinky. Byl tam krásný výhled na modré kusy ledu a proběhlo naše první setkání s papoušky Kea. Bylo jich tam asi 40! :-) Vydávali veselé zvuky, loudili od návštěvníků dobroty a poletovali kolem. Když normálně sedí, jsou celí zelení, ale jakmile roztáhnou křídla, objeví se červená barva zespodu křídel, a tak se tito ptáci vlastně pořád barevně mění. :-)




Zůstali bychom s papoušky i hodiny, ale nahoře jsme pociťovali ledovcový dech, tak jsme museli šupajdit zase dolů. Užili jsme si výhled na krásné údolí West Matukituki a neustále nás přepadala myšlenka podniknout náš původní záměr – projít tímto údolím do chaty s údajně jedinečným výhledem na Jižní Alpy. Leč dali jsme na DOCáckou předpověď počasí a vydali se z parkoviště zpět cestou mnoha brodů do Wanaky. Není asi překvapením, že údajné trakaře nakonec nepadaly a my bychom bývali byli mohli jít plánovanou cestu. Od této chvíle jsme brali informace od DOCáků s rezervou a moc jsme je už nevyhledávali:-)



 




Několik dalších neopomenutelných obrázků papušků a jiných naleznete pomocí odkazu níže:)
https://picasaweb.google.com/danicek.martin/RobRoyGlacier#

Dále jsme se pokusili nahrát video na youtube, takze snad bude fungovat, a tak můžete vidět papoušky v akci i s jejich zvukovými projevy :)
http://www.youtube.com/watch?v=k8Z4n_Ftu5c&feature=channel_video_title